Jan Antonín Duchoslav - Stál jsem dost dlouho na opačné straně

Když jsem potkala na jedné z oslav mé kamarádky Antonína Duchoslava, zaujal mě svým bezprostředním chováním a taky ve mně vyvolal určitou zvědavost. Přiznám se hned na začátku, že jsem nikdy nebyla jeho „fanynka“, protože jsem postavám, které hrál, nikdy nefandila. Snad právě proto jsem byla zvědavá jaký je ve skutečnosti. Při našem druhém setkání jsem z Tondy cítila pokoru, rozvahu, klid a smysl pro humor. Když se totiž o něco málo minut zpozdil, omlouval se mi slovy. „Promiň, za zpoždění byl jsem ukládat otce do hrobu a zjistili jsme, že ten hrob je malej a budeme ho muset zvětšit.“

Hned na začátku mi nedá se nezeptat, jaký jsi pacient?

Já si myslím, že jsem úplně průměrný pacient. Když mi něco je, tak k lékaři dojdu, ale nechodím tam s rýmičkama a s chřipkama, to už teda musí být, abych si nechal dát antibiotika. Když je mi opravdu zle a není to obyčejná chřipka, která se vyléčí acylpyrinem, tak k tomu lékaři nakonec dojdu a dohodnu se s ním, jestli je to na antibiotika. Pokud ano, snažím se o ty třídenní, abych to měl rychle za sebou. Jsem prostě netrpělivý pacient, ale poslušný.

Protože já sama mám problém s očima a tenhle blog je s tím spojený, setkal ses ty sám někdy s nějakým očním problémem?

Tak já sám jsem začal mít před cca třemi, čtyřmi lety problém s očima, protože jsem starej a přestávám dobře vidět. To je moje zkušenost. Mám brýle na čtení, ale já je nenosím, protože je prostě neumím nosit a překáží mi. Takže je mám většinou doma, ale když někam jedu, tak si je s sebou vezmu, zejména se svými chlapci, kterým bych bez nich nepřečetl pohádku. Samozřejmě, že vím, že bych je měl nosit. A na začátku jsem si dokonce pořídil dost drahé brýle, ale ty jsem ztratil, takže teď mám nějaké levnější, ale moc mi nevyhovují. Z toho teď vlastně vyplývá, že bych si za tím očařem měl dojít. 🙂

Přiznám se, že když jsem se poprvé setkala s nevidomým člověkem, že jsem se rozbrečela. Protože se, ale čím dál víc setkávám s nevidomými umělci, tak už vím, že oni umějí žít poměrně veselý život a je to pro mě osobně příval energie. Co tvoje zkušenost s nevidomými?

Tak za prvé já hraju se slepým ladičem pian v divadelní hře a hraje ho herec Tomáš Juřička, který vůbec není slepý, ale hraje ho dokonale. Chodí po jevišti se vztyčenou hlavou, natáčí se spíš uchem, ale to říkám spíš na odlehčenou. Moje bývalá žena má vážnou oční vadu, na jedno oko nevidí téměř vůbec a na druhém oku má asi dvanáct dioptrií, a když si ráno nenasadí čočky, tak nevidí vůbec. Tím myslím, že vidí jen obrysy. A jelikož je to vrozená oční vada, tak jsme to zásadně řešili u dětí, aby se to i u nich neprojevilo. Takže každé ráno jsem trpělivě čekal, až si žena „oblékne“ čočky a teprve potom jsem věděl, že můžu něco chtít.

Jaký máš názor na neziskovky? A když ti někdo zavolá v rámci nějaké charitativní akce, jak na to reaguješ?

Člověk si v tom musí udělat pořádek, protože ani děti, ani složenky se neptají. Takže stručně řečeno, kdybych si v tom neudělal pořádek, tak jsem jenom na akcích pro neziskovky a benefice. A určitě jsou tady lidé, kteří o mně nemluví hezky, protože jsem je odmítl. Nicméně věc se má tak, že já spolupracuji s nadačním fondem, který se stará o onkologicky nemocné děti v Brně. Těm rád vypomůžu, ale protože se věnuju takhle třem dalším, pochopitelně ty ostatní už odmítám.

Často se říká, že „těch“ neziskovek už je moc. Máš ten pocit?

Já vůbec ten pocit nemám, ať jich je tolik kolik je potřeba. A pokud má někdo pocit, že tím, že vznikají další, že je to podvod, tak to vždycky stejně ukáže čas. Apriori bych nechtěl někoho podezřívat z podvodu, ale například netuším, kam se poděla „slavná“ nadace Zuzany Paroubkové, která dokázala první rok vybrat asi pětašedesát milionů(?), těsně po rozvodu s panem ing. Paroubkem. A o tomhle si nějak nedělám iluze a trochu vidím černou díru.

Za tu dobu, co tu spolu sedíme, máš několikátý telefon ohledně práce a hraní. Já, ale vím, že jsi měl poměrně dlouhou pauzu v herectví, tak jak je to teď?

Tak pauzu jsem měl od roku osmdesát osm, do nějakého roku dva tisíce šest. To je třiadvacet let. Ale ta pauza byla jenom v tom, že jsem nebyl vidět. Já jsem stál za kamerou, protože jsem dělal produkci a není to tak, že bych byl úplně mimo, prostě jsem stál na opačné straně.

Čím si tedy vysvětluješ, že ty role těch dvacet tři let nepřicházely?

Já jsem se, ale po nich nijak zvlášť nepídil. Já jsem si žil za tou kamerou a tam mě to hrozně bavilo. Ale lhal bych, kdybych řekl, že se mi nezačalo po herectví stýskat. Začalo to tím, že do Rafťáků hledali někoho na roli místo Jirky Langmajera, který měl tehdy velmi nabité léto a byl po operaci páteře. Někoho napadlo, že jsme si typově velmi podobní. Karel Janák to se mnou zkusil a já jsem tu roli dostal. A od toho se odvíjely další projekty a já začal intenzivně pracovat na Sněženkách a machrech. Když jsem šel tenkrát oslovit Radka Brzobohatého, jestli by do toho šel, tak mě jeho žena Hanka pozvala do divadla na jedno představení, kde jsem dostal nabídku na svou první divadelní roli v mých dvaačtyřiceti letech.

Přijal jsi to okamžitě? Přeci jen film a divadlo…

Já jsem tomu nemohl uvěřit, měl jsem sevřený žaludek hrůzou a poprosil jsem Hanku, aby mi dala tři dny na rozmyšlenou. Celou noc jsem skoro nespal a pořád o tom přemýšlel. A dneska můžu říct, že jenom díky tomu, že jsem tenkrát opravdu nevěděl, co divadlo obnáší, jsem tu nabídku přijal. Kdybych to věděl, určitě bych řekl ne, ale zase bych toho do smrti litoval…

Vzpomínáš si na to, jaké to bylo poprvé stát na divadelních prknech?

Už když jsem začal zkoušet v divadle, byla to pro mě strašná hrůza. Já jsem měl takovou trému a tak jsem byl nervózní, že jsem zvracel i před zkouškou, což je absurdní. Ty nervy pro mě byly strašný, ale ta hra měla velký úspěch a já jsem se asi během tři čtvrtě roku nějak oklepal a hraní v divadle mě hrozně chytlo za srdce. V současnosti se vlastně v první řadě věnuju divadlu.

Nebudeme tajit, že je ti dvaapadesát. Bilancuješ někdy a je nějaký sen, který by sis chtěl splnit?

To, že je mi tolik, kolik mi je – to už je bohužel, ale je to život. Bilanční období mám za sebou s krizí středního věku, které bylo někdy kolem čtyřicítky. V tomhle věku jsem si srovnal všechny myšlenky, co se mi povedlo a nepovedlo. Ale mám takový věci, který si chci splnit. Chtěl bych třeba jet 185 km/h na lyžích, protože lyžuju dlouho a snad dobře a už i vím jak dobře upadnout, aby to nebylo tak tragický. Mám rozepsanou hru, kterou doufám, že dopíšu a jednou si v ní zahraju a mám sen, který si nikdy nesplním a to je natočit film Ledová královna. To vidím zcela nereálně, protože moje představa je americká velkoprodukce, kterou tady asi neseženu a asi ani neseženu někoho, kdo by to financoval. Já vím, že je to absurdní, ale je to takový nesplnitelný sen.

Náš nadační fond Sudička má v mottu heslo „chceme vidět radost“ Je něco, co tobě udělalo v poslední době radost?

Že bych si vzpomněl na úplně konkrétní věc, to nevím. Ale radost mám spojenou hlavně se svými dětmi. Když vidím, jak se jim rozzáří oči a jsou z něčeho nadšení, tak to je samozřejmě pro mě jako pro tátu radost veliká.

 

zpět