Když vám narostou křídla

Strašně dlouho jsem neměla náladu na psaní. Skoro půl roku a přitom jsem měl vždycky pocit, že je jednodušší se z toho všeho vypsat a bude mi líp. Tentokrát to bylo jinak. V lednu se mi splnil sen a jela jsem na delší cestu do Asie a tam jsem měla pocit, že jsem v ráji.

Překonala jsem šílený strach z letadla a to byla moje vnitřní výhra. Byla jsem někde, kde to vypadalo jako v ráji a moje celé já bylo zalité nekonečným pocitem štěstí. V životě jsem prožila určitě hodně radosti, ale měla jsem za sebou opravdu náročné psychicky vypjaté období, při kterém se mi poprvé v životě chtělo umřít. Chtělo se mi nebýt, nedýchat, neřešit, nic nevědět, nic už neposlouchat. Cítila jsem obrovskou zradu, bolest a nepochopení v tom mém celoživotním samaritánském způsobu života. Snad právě proto jsem sedla do letadla na dvanáct hodin, protože mi prostě bylo všechno jedno. Poprvé! Nevím, jestli to byla odvaha nebo zoufalství, ale pomohlo mi to si tam včas uvědomit svojí cenu, svoje já a svojí rodinu, kterou bych neměnila za nic na světě. Ten šok štěstí mi ovšem po pár týdnech přerušila kontrola na očním, kde mi řekli, že mám v oku tumor. Je to docela paradox v tom všem, když si uvědomím, že jsem nadační fond založila pro uveální pacienty a já se prostě pořád nepovažovala až tak za tu pacientku. Přece jsem to vždycky zvládla a nikdy jsem se nepodala ničemu. Šla jsem vždycky hlavou proti zdi a bojovala jsem za sebe, za moje děti, za to, že je chci mít, za to, že děkuju tam nahoru nebo nevím kam, že mi to v tom všem, při imunosupresivních léčbách bylo umožněno.

A teď po téhle informaci nemůžu dýchat a moje první věta, která ze mě vypadla, byla: „A neumřu?“ Je konec! Byla jsem teď tak šťastná, ujasnila jsem si daleko od domova tolik věcí a zrovna teď tohle? To je prostě sen. Chci se probudit!!
Jenže já nespím…

Upřímně další dny mi prostě v hlavě běžely jenom katastrofický scénáře. Nechtěla jsem je, ale byly tam. Moje otázka proč, proč, proč mi běžela pořád dokola, ale nikdo mi neodpovídal. Jenže jednoho dne jsem si řekla. „Hanko, Hankoooo přeci se nebudeš vzdávat! Ty přece nejseš ufňukaná, nesnášíš to! Tak se vzchop! Můj vnitřní hlas mi říkal, jeď na plný plyn, nebudeš tu brečet! Máš tu rodinu, přátelé, pacienty. To přece dává hlubší smysl.

Řekla jsem si, tak dobře, já ti ještě ukážu, kdo jsem já. Celý měsíc pře další kontrolou jsem běhala jako vždycky a prostě jsem se snažila dělat všechno jako dřív. Za měsíc jsem šla na kontrolu a nic se nezměnilo! Trochu jsem se uklidnila a začala pracovat na kampani pro Sudičku. Spoustu lidí si myslí, že nutně děláte za prachy. Ale jo, ono se samozřejmě v neziskovkách dělá za peníze, pokud na to máte. Jenže já to dělám jako činnost dobrovolnou a bylo by mi líto si vzít peníze, i kdybych je měla, protože za ně můžu třeba pomoct nějakému pacientovi. Paradoxem je, že si pořád spoustu lidí dělá z charity byznys. Zrovna nedávno jsem řešila partnera, který by dal možná milion. Jo, jenže člověk, který toho partnera sehnal, by chtěl z toho milionu půl.  když jsem se zděšeně zeptala, jak si asi myslí, že bych to vykázala, mi s úplným klidem odpověděl, že za reklamní služby! Že to takhle dělal už několikrát. Pomyslela jsem si, no do prdele! Jak bych tohle vysvětlila všem těm lidem, kteří dělají zadarmo pro dobrou věc, že jsem dala půl mega za reklamu! Odmítla jsem jakoukoliv diskuzi na tohle téma a přišla zcela hypoteticky o peníze. Pomyslela jsem si, co bych za těch půl milionu mohla udělat pro naše pacienty, nebo co bych mohla koupit. Ale nikdy bych se už nemohla podívat na sebe do zrcadla. Proto jsem fond nezakládala. Samozřejmě, že musíte zaplatit tisky a kampaň, pokud chcete, aby se o vás někdo dozvěděl, ale prasárny v tomhle sektoru já dělat nebudu! Mnohokrát jsem slyšela větu, že akce pro jeden nejmenovaný fond byl pro umělce největším kšeftem jejich života. A tak si to dovolím otočit! Nikdy nebude spolupráce se mnou největším kšeftem života! Nikdy! Lidi, které já osobně oslovuji o spolupráci, na ní kývnou, protože jim moje vize dává smysl. A já si to nenechám od nikoho zkazit! Pravdou pořád zůstává, že lidé, kteří opravdu mají peníze, tak ti je většinou dát nechtějí. Většina dárců je rodina pacientů nebo sami pacienti. A těm všem, kteří mají odvahu poslat byť padesát korun, patří můj velký obdiv. Když se stane, že někdo pošle na účet nějakou částku, většinou se rozbrečím. Je to možná k smíchu a budu vám připadat jako blázen, ale já mám pocit nesmírného vděku. Já jsem si to celé vymyslela a někoho ta myšlenka oslovila. To je přece nádhera.

Na další kontrole mi řekli, že tam mám tu „věc“ ještě jednu! Už jsem nebrečela! Jen si pomyslela no a co! Za tu dobu několika měsíců jsem dostala odvahu dělat hodně nových věcí, přestala se bát a začala jsem si sama sebe víc vážit. Mám prostě pocit, že mi právě teď narostla křídla a to je přece strašně krásný….

zpět