Moje hodnocení za totality – nepřizpůsobivá!

Důležitý je, se z toho nepodělat

I když to tak venku nevypadá tak je jednadvacátého března a to znamená, že přecházíme z astronomické zimy do jara. A taky to znamená, že jsem se tenhle krásný den roku pětasedmdesátého narodila. Když si takhle řeknu to číslo, tak to zní celkem děsivě. Ne proto, že bych si snad připadala tak stará, ale hlavně proto, jak ten život najednou začal utíkat.

Kdyby mě napadlo, že holka z Posázaví, s kořeny předků z Třeboně bude dělat v prostředí mezi umělci.  Snad si dnes můžu dovolit trochu bilancovat. Ve škole jsem zrovna neexcelovala, spíš jsem na to kašlala a vůbec jsem k tomu institutu měla značný odpor. Nikdo mě nemotivoval, nikdo mi neříkal na co bych třeba měla talent. Vlastně si teď vzpomínám, že učitel na tělocvik zmiňoval, že dobře běhám, jestli nechci jít na sportovní školu. Aha, tak proto já teď běhám! Tělo si to pamatuje!

Po roce 89 jsem si četla složku hodnocení žáka a musím říct, že se vlastně divím, že mě vůbec někde vzali. Byla jsem sice zakřiknutá, ale nepřizpůsobivá, z rozvedené rodiny a kamarádila jsem se hlavně s klukama. To mi mimo jiné zůstalo dodnes. Představa dámského kolektivu mě vždycky děsila. Holky řešily nekonečný spory a kluky, já měla úplně jiné starosti. Jako dítě jsem nebyla prostě vůbec šťastná. Myslím, že to na mě bylo poznat a tak si ze mě děti buď dělaly legraci, nebo mi dávaly různé přezdívky, které mě vnitřně strašně zraňovaly. Byla jsem víceméně pořád někde na útěku, sama. Čím více jsem ale dostala ran od života, tím víc jsem se prala za spravedlnost. Někdy jsem dostala pořádně přes hubu, protože ne každý to má takhle hozený, ale za ty životní zkušenosti jsem dneska vděčná. Potkala jsem v hudební branži spoustu zajímavých lidí a mnoho z nich mi dalo šanci se učit dál a dělat věci, se kterými jsem na začátku opravdu neměla žádnou zkušenost! Vždycky jsem k tomu přistupovala s pokorou, ale postupem let jsem se naučila být i ostřejší, protože časem zjistíte, že být „jenom hodná“ tady nestačí.

Nebudu vůbec zastírat, že mi i mnoho lidí nefandí a pomlouvají mé snahy. Moje rozhodnutí věnovat se charitě a založit nadační fond bylo trnem v oku nemálo lidem, se kterými jsem v dobách minulých pracovala na různých benefičních akcích. Před deseti lety bych byla nešťastná, dneska se tomu umím hlasitě zasmát. V pondělí devatenáctého března jsem dostala šek na krásnou částku 94.100,- Kč. Koncert Dalibora Jandy v Lucerně byl úchvatný a já jsem opravdu velmi dojatá. Taky musím říct, že kamarád Martin France udělal velký kus práce a já si opravdu vážím jeho pomoci. Jsme přátelé neuvěřitelných patnáct let a spoustu věcí jsme spolu zažili. A i když se říká, že v šoubyznysu neexistují přátelství, tak nám dvěma se to povedlo. Chtěla bych ze srdce poděkovat všem dárcům a lidem, kteří nás nejen podporují, ale jen tak nám fandí. Už tím, že sledují co děláme, že čtou naše příspěvky a zajímají se o dění v Sudičce. Děkuji našim třem Sudičkám, správní a dozorčí radě, kterou jsem postavila na lidech, kterým věřím. Čeká nás velký úkol. Sehnat peníze na přístroj Flaremetr, který tady v ČR nemá žádná ambulance! Pevně věřím, že se to povede a my pacienti tak budeme mít možnost přesnější diagnostiky! Sedím tady, koukám z okna ven, svítí slunce a mnoho lidí mi přeje k narozeninám a já? Já se tu usmívám a těším se na další hezké dny!

zpět