Nemocná?

Vůbec si tak nepřipadám...

Pacienti jsme vlastně v životě všichni. Už jen tím, že jdeme třeba jen k zubaři, nebo s chřipkou. Já jsem v ordinacích po těch dvaceti sedmi letech vlastně jako běžný zákazník co stojí frontu na chleba. Jakožto pacientka s uveitidou chodím nejen na oční oddělení, ale bohužel musím chodit pravidelně i na neurologii, urologii, imunologii, endokrinologii a jednou za rok na magnetickou rezonanci mozku. Na tohle všechno jsem si zvykla a beru to už jako součást mojí cesty. Taky lze možná snáz pochopit ten název mého blogu, jsem celoživotní pacient. Věřte mi to nebo ne, ale je to jenom slovo. Trávit čas v čekárnách u doktorů nebaví nikoho z nás, ani mě ne. Beru to jako povinnost. Třeba na oční oddělení jsem několik let nechodila s žádným stresem, spíš jako na návštěvu. A už vůbec jsem si nepřipouštěla žádné komplikace. Ideálně vidím „JEN“ s brýlemi, na první pohled na mě nikdo nic nepozná a co by se mi mohlo po tom všem, co jsem zažila ještě stát? 🙂

Asi před půl rokem se mojí paní doktorce nezdálo mé pravé oko. Říkala jsem si, že třeba zase zánět, ale když jsem byla poslána na sonografii oka, už jsem tak klidná nebyla. Každopádně jsem domů odešla s tím, že to snad bude jen jizva po mé operaci sítnice a budeme vše sledovat. Po třech měsících se ono místo vůbec nezměnilo a já se uklidnila a řekla si, že to bude dobré a vůbec už jsem si nepřipouštěla nějaké další komplikace.

Za další tři měsíce po úspěšném koncertu Dalibora Jandy, kde Nadační fond Sudička získal šek, jsem vyrazila s radostí na kontrolu. Byla jsem pochválená a ještě jsem byla pozvaná paní docentkou na odborné sympozium u příležitosti 200. Výročí založení Oční kliniky. Musím říct, že tohle mě hodně potěšilo, protože mě zajímá vše kolem našich pacientů a kliniky.  Oko rozkapané, jde se na vyšetření. Nálada se najednou nějak vytratila. Nikdo se nesmál a nikdo už nevtipkoval. Moje tělo na to zareagovalo okamžitě a já jsem se cítila tak mizerně, jak dlouho už ne. Tušila jsem, že se něco děje. V oku se našlo místo, které by se mohlo rozšiřovat a tak bych mohla přijít o zrak. Teda asi… Je prý tady nová metoda, ale co bude dál, se dozvím za měsíc na konsiliu, kde budou všichni lékaři. Navrhují mi operaci, kde mi dají nějakou radioaktivní destičku do oka a ta bude to místo několik hodin ozařovat. Druhý den mi tu destičku zase vyndají. Mlčela jsem! Chtělo se mi křičet, chtělo se mi probudit z toho hnusnýho snu. Připadala jsem si jako zfetovaná, mimo realitu. Najednou jsem řekla jen jedno slovo! „Neumřu?“ a v hlavě se mi honilo milion věcí. Já mám přeci ještě takových plánů, sakra! Uklidnilo mě trochu, jak moje doktorka vytřeštila oči a říká. „Hanko, ne! Takhle si to nepředstavuj, není to rakovina, je to důsledek tvojí intermediální uveitidy, někdy se to stane, ale je to popravdě zcela výjimečné!“ Taky proč bych zrovna já měla mít něco normálního, že jo?

Jdu domů pěšky z Karlova náměstí, potřebuju vzduch.  Procházím Prahou a všechno co mě štvalo, mi přijde najednou malicherný. Vůbec mi nevadí, že do mě někdo strčí, pozoruju lidi víc než kdy jindy. Ten večer mi doma bylo hodně špatně! Nemohla jsem jíst a pořád se mi stahoval žaludek, nechtěla jsem brečet, ale šlo mi to samo. Brečela jsem dva dny! Vypadala jsem strašně!

Najednou jsem ze vzpomínek vylovila někde ten pocit jako tenkrát. Jako, když mi bylo sedmnáct. Ležela jsem v nemocnici a večer si mě zavolal lékař na kontrolu. Dlouho mě vyšetřoval a já si říkala, proč to nenechá na ráno. Taky mi dělal sono oka a najednou mi říká. „Tak slečno, na sítnici je malá dírka, musíme ráno operovat. Než jsem se vzpamatovala, ležela jsem druhý den na sále. Byl to pátek a operace trvala přes dvě hodiny. Nikomu jsem nevolala, mobil neexistoval. Nepsala jsem nikam. „cítím se zoufale.“ ¨

Probudila jsem se z narkózy a měla obě oči zavázané. Myslela jsem si, že jsem slepá! Bylo mi sedmnáct a já měla celý život před sebou. Toužila jsem po rodině a dětech. A ač jsem byla takhle mladá, na nic jiného jsem nemyslela. Druhý den mi sundali obvazy, a i když jsem neviděla úplně ideálně, pomáhala jsem krmit babičku u oběda, která opravdu neviděla. Říkala jsem si, jak jsem na tom vlastně parádně! Nelitovala jsem sebe, pozorovala jsem tuhle babičku s šedivými vlasy, která byla klidná a hladila mě po ruce.  Najednou se mi vybavila tahle vzpomínka! A právě jsem se na sebe dost naštvala! „Hanko, sakra! Co to děláš? Tohle přeci nejsi ty! Vždycky jsi bojovala a důkazem jsou tvoje děti, tvoje rodina! Nevzdala ses svého snu a šla sis zatím. Navzdory všem diagnózám. Takže teď tu nefňukej a uvědom si, že je spoustu lidí, kteří jsou na tom hůř než ty!“ Trochu jsem se nad sebou zastyděla! Nemám ráda lítost! Mám ráda život, mám ráda lidi a tohle všechno je další zkouška, kterou já prostě dám! Já si totiž nemocná nějak vůbec nepřipadám!

zpět