Blog o mně, pacientce, která svádí boj nejen s uveitidou, ale i sama se sebou!

Týden na svěrací kazajku

Určitě máte taky někdy náladu pod psa, nechce se vám mluvit, nechce se vám prostě nic. To jsem teď měla já a nedokopala jsem se ani k tomu psaní. Posledních deset dní pro mě bylo trochu náročnějších, ale měla jsem i zajímavá setkání a Nadační fond Sudička splnil sen naší pacientce Klárce.

Nejdřív jsem byla na …

Svatba jako řemen?

Občas mě baví jen tak sedět a pozorovat lidi. Někam si sednu a koukám kolem sebe. Baví mě dívat se na to všechno kolem a nezúčastněně se vlastně zúčastňovat něčeho neopakovatelného.

Mám kousek od svého bydliště restauraci, kam si ráda zajdu na dobrý kafe a dvojku bílého. No, nepíšu schválně „dobrého bílého“, protože z toho vína skoro …

Každý máme svojí babičku

Dost brzy jsem si zvykla i na nemocnici v Praze. Odstěhovala jsem se k babičce do Hloubětína, která bydlela s mojí tetou Blankou. Byla to velká změna a babička zrovna dvakrát nejásala, že u ní budu bydlet. Přeci jen měly své zvyky, které, jsem jim já coby sedmnáctka, dost narušovala. Teta pracovala čtyřicet let v …

Nastal čas loučení,
ale já vám všem ještě ukážu!

Vypisovat se pořád dokola s tím, že jsem opakovaně byla v nemocnici a vlastně už tam byla taková všech „stará známá“ je zbytečný. Prostě ty moje záněty byly jako přes kopírák a já už jsem to začala brát jako standardní část mého života. Po dvou letech, to už mi bylo sedmnáct, nastala pro mě velká …

Spřízněná duše
značka: Hledá se Libor

Ve škole jsem byla za divnou. Logicky. Měla jsem omezení kvůli léčbě, takže jsem i na sport mohla zapomenout.  Dřív jsem běhala, hrála volejbal a najednou nic. Dojížděla jsem do Kolína do školy, což znamenalo vstávat v půl páté ráno a vracet se v pět odpoledne. Cítila jsem, že potřebuju nějaký vzrúšo. Bylo to pořád …

Nic není jako dřív
ale zase mám pavoučí mejdany

Znáte ten pocit, když se třeba vracíte z dovolené a všechno se vám zdá doma tak nějak jiné? Tohle jsem cítila já, ale s tím rozdílem, že jsem nebyla někde u moře, ale ve špitále. Vůbec všechno bylo jinak. Ráno pět miligramů prednisonu, kalcium, aby se mi nerozpadaly kosti, něco na žaludek, abych mohla jíst, …

Druhý domov
vedle pitevny

V nemocnici si mě opravdu nechali se zánětem rohovky a duhovky. Sestřička mi zalepila oko a dostala jsem pokyn nechat si přijít pětkrát denně kápnout do očí a na noc mastičku.  Jo a každý den jít na jedno vyšetření. Kdo to zažil, ví, jak nepříjemný to je den, natož měsíc. Pořád jsem to brala jako chřipku. Přišlo …

To je můj film...
a kolotoč se roztáčí

Maminka mě kolikrát přistihla, že ležím a koukám do okna. Když se mě, ptala, co tam vidím, asi těžko chápala moji odpověď. „Mami, neruš mě, mně tady jede film.“ Přiznávám, že jsem byla tak trochu „jiná“ a to byl taky důvod, proč jsem asi mezi děti moc nezapadla. Potřebovala jsem si snít. Snít hezké věci, …

Začínám psát...
aneb vracím se zpátky v čase

Je podzim, takový ten typický, který hraje všemi barvami a ranní mlha vypadá jako čerstvě našlehaná šlehačka. Zrovna teď prší. Hustý déšť, který bubnuje do oken a praskající dřevo v krbu. Mám to prostě takhle ráda. Je mi jednačtyřicet a v této roční době jsem dost nostalgická. Proto taky tluču do klávesnice a snažím se uspořádat myšlenky. …

Praha a já
Píše se rok 1992

Sedím v tramvaji na Karlák a usmívám se. Tady to všechno začalo, za zdí nemocnice.
Přijela jsem léčit svoje oči, abych jednou mohla vidět své děti, abych se mohla dívat kolem sebe na tu krásu.

Tenkrát by mě vůbec nenapadlo, jako moc mi ten pražský zrychlený tep bude pomáhat. Utíkala jsem často Faustovým domem, …