Je potřeba si někdy zabrečet

Vzhledem k tomu, že jsem v životě byla vcelku nebrečící typ a většinu věcí jsem si zdatně nechávala pro sebe, měla jsem za to, že brečí jen slaboši! Ale ono je to vlastně všechno jinak.Nebudu vám vůbec lhát, že jsem ve fázi života, kdy mě rozbrečí pohádka, nebo konec nějakého filmu, který jsem vůbec nesledovala, ale zrovna jsem přišla do dojemné scény. Jo, tak tohle brečení je docela šílený, protože se bojím jít i do kina, abych tam třeba nezavzlykala.

Co jsem teda nikdy nedělala, že bych se rozbrečela třeba u doktora při nějakém zákroku. Ale co poslední dobou praktikuju u lékaře dost pravidelně je, že mám plno debilních otázek. „Bude to bolet, pane doktore? A tohle co berete do ruky, to je jako co?“ a kterej doktor vám s radostí odpoví? „Ano, bude to strašně bolet. Teď Vám to tam zabodnu.“ No, úplná blbost samozřejmě, ale nějak si nemůžu pomoct. 🙂

Třeba včera jsem byla na akupunktuře a paní terapeutku jsem tak zbláznila, že mi není dobře, že se mi bála píchnout další jehličky a já jí nakonec uklidňovala. Dovršila jsem to tím, když jsem řekla, že bych si to teda píchla i sama.  Světe div se, na to nepřistoupila. 
Co je teda horší, když jdete třeba na pohřeb vzdálenému příbuznému a tam se to brečení tak nějak očekává.  Já vím, je to drsný, ale bohužel tady se mi několikrát stalo, že se mi přesně ve chvíli kdy začala smuteční hudba, vyjevila nějaká vtipná scéna z filmu. Tak to je samozřejmě naprosto šílený. Taky se mi stalo, že jsem šla položit květinu člověku, se kterým jsem se setkala pracovně a najednou jsem ani nevěděla jak, ale dav mě posunul do druhé řady za rodinu. To je naprosto neukočírovatelná situace. Do konce života mě ti pozůstalí mají na fotce a určitě dodnes se dohadují z které rodinné větve jsem přijela. 🙂 já vím, je to trochu černý humor, ale je to ze života. Co teda moc nezvládám je, když vidím brečet malé děti někde v hromadné dopravě a matky, které dělají, že se jich to netýká. Stalo se mi, že jsem musela vystoupit, protože jsem se rozbulela s tím dítětem a chtěla ho matce vyrvat z kočárku.  Ale přiznávám, že to už je i na mě moc přehnaný.

Hodně lidí emoce nedává najevo a ani já jsem to nedělala. Byl v tom strach! Reakce okolí. „Hele, ona to asi nezvládá.“ Ono se to totiž nenosí, ukázat, že je toho na nás moc. Já jsem se vždycky spíš potřebovala vykřičet než vybrečet a proto jsem mnohokrát byla odsouzená k nepochopení. Ale stanou se v životě věci u kterých si uvědomíte, že jste nikdy moc nemysleli sami na sebe a že je vám najednou hodně do breku. Jenže vy jste přeci ti silní a od vás se nějaké vyčerpání moc neočekává, ne? Ruku na srdce, to jsme si tak trochu udělali sami.  Znám mnoho lidí, kteří se na venek tváří jako mistři světa, ale opak je pravdou. Mám osobní zkušenost s dvěma „umělci“, kteří se rozbrečeli docela pravidelně nad svou vlastní neschopností a vinu naházeli na všechny kolem. Jo, jsou to taky emoce, ale lítost to bohužel třeba ve mně už nevyvolává. Očekává se od vás, že všechno zvládnete? Je vám smutno, nebo máte naopak radost? Tak si prostě zakřičte, zabrečte, radujte se a hlavně se o to s někým podělte a nenechávejte si to pro sebe! JE PROSTĚ POTŘEBA SI NĚKDY JEN TAK ZABREČET!

 

 

zpět