Překonala jsem strach cestou do Bangkoku!

Je to zvláštní, ale poslední dobou jsem nemohla psát, protože jsem měla pro mě poněkud přezážitkováno. Hodně pocitů a dojmů. Odmalička jsem totiž hodně přemýšlela a představovala si určité situace. Vždycky jsem si všímala okolí a viděla snad věci, kterých si tolik ostatní nevšímali. Pláč, smích, radost. Nevím, jestli je to štěstí nebo smůla, ale já jsem ta co se „vžívá“ do těchto momentálních stavů lidí, kteří kolem mne projdou stejně jako hlavní hrdinové ve filmu.

Posledních půl roku bylo pro mě psychicky náročnějších a já, která se bojím odjakživa létání a odmítala jsem sednout do letadla byť na dvě hodiny, jsem dostala od Ježíška letenky do Bangkoku. Překonala jsem strach a paniku a letěla jsem na svou „druhou“ poznávací cestu, kterou jsme si naplánovali s manželem a synem sami.

Poprvé jsem odletěla v mých třiadvaceti letech do Washingtonu za svou kamarádkou Petrou. Jenže jsem si to tenkrát opravdu špatně načasovala a neunesla jsem to odloučení od rodiny. Dneska se tomu směju. Ale zpátky k Bangkoku. Let jsem za cenu pár slz, zvládla. Už to, že jsem letuškám nekladla debilní otázky, ve mně vyvolalo určitou hrdost na sebe sama, protože já jsem opravdu byla přesvědčená, že na takovou cestu prostě nemám dost odvahy. Po dvanácti hodinách letu jsme byli konečně v Bangkoku. Měli jsme objednané hotelové taxi, ale to množství lidí na letišti s cedulkami ve mně vyvolalo určitou paniku, že „NIKDY“ nenajdeme toho našeho taxikáře. Po hodině chození sem a tam se nám to povedlo! Hurá…

Konečně jsme seděli v autě. Upocená, unavená, ale strašně šťastná a plná očekávání. Akorát zácpy v Bangkoku jsou opravdovou lahůdkou. Nikdy už si nebudu stěžovat na ty „drobné kolony“ v Praze! Tady stojíte deset, dvacet minut na místě a nic se neděje. Kolem vás spoustu aut, motorek, pořád někdo píská na píšťalku. Řidič dokonce při každém delším zastavení usnul, což vypadá dost nereálně, ale já to viděla na vlastní oči a nevěděla, jestli se mám smát nebo se rozbrečet. Pochopila jsem ale, že to má pod kontrolou a po hodině jsme byli konečně v hotelu. Pokoj máme v osmnáctém patře a místo oken jsou velké výkladní skříně, kde vidíme na celé město. Ten pohled byl naprosto okouzlující a ještě se hotel hýbal ze strany na stranu. Říkám: “Hele, to je teda dobrý. Tohle jsem naposledy zažila na Petřínský rozhledně.
A tady je to taky tak jo? Hmm. Doufám, že to nespadne!“ Úplně klidná jsem nebyla, ale potom jsem si řekla, že je to vlastně dost dobrý a kde to zažiju. Akorát mi bylo divný, že se hejbala i restaurace poblíž hotelu. 🙂 Prostě jsem měla takovou nenápadnou letadlovou nemoc, něco jako mají námořníci tu mořskou.

Já mám vůbec takový nestandardní zážitky z cest. Na mojí první delší cestě letadlem jsem takhle skončila v kokpitu letadla a letěla jsem asi třicet minut s kapitánem, protože mi bylo tak blbě, ze mě letuška odvedla do pilotní kabiny, aby se mi konečně udělalo dobře. Říkala: „Nebojte, tam se srovnáte a bude Vám dobře. Zaťukala na kapitána a poprosila ho, jestli by mě na chvíli mohl vzít k sobě, že mi není dobře. Vešla jsem udiveně dovnitř s hadrem na hlavě a pytlíkem na zvracení ke kapitánovi, kterej musel čelit mým šíleným otázkám a komentářům ve smyslu, že kdyby mi dávali miliony, že tuhle práci já bych dělat prostě nemohla. Posádka to přežila a já taky. Dneska je mi jasný, že po jedenáctém září už by mi tenhle servis nikdo, nikdy neumožnil, takže jsem vlastně ráda, že mi bylo takhle zle. Moje Thajské dobrodružství totiž teprve začíná…

zpět